Pokud jste si někdy připadali zbyteční - a tím myslím opravdu zbyteční - nezoufejte. Jsou tu osoby, které jsou na tom mnohem hůře než vy. Kdo je to, ptáte se?
Kamarádi!
Přátelé jsou v životě samozřejmě důležití, to je jasná věc. Jak už jsme si řekli v minulé části, v některých knihách a filmech, kde hlavní postava trpí syndromem dokonalosti a vždy všechno zvládne sama, však společníci často slouží jako pomyslné páté kolo u vozu. Jednoduše řečeno - jsou úplně k ničemu a svojí přítomností nikterak nepřispívají ani v boji, ani ději.
Když už jsou pro příběh aspoň nějak důležití, většinou se stanou obětí únosu, aby je hrdina mohl zachránit. Dalším velkým přínosem přátel je to, že prostě zemřou. Jejich smrt pak slouží jako pouhý nástroj k tomu, aby hlavní postava chvíli truchlila a ukázala se rádoby hloubka jejího charakteru. Koho zajímá, že s daným člověkem neměla nijak výrazný vztah, který by vedl k silným emocím a touze po odplatě? Hlavně, že slouží jako prostředek ke zvýraznění hlavního protagonisty a popohnání jeho cesty za pomstou!
Podle těchto měřítek musí mít tedy každá správná hlavní postava spoustu přátel, kteří jsou buď všichni stejní a bez jakéhokoliv charakteru, nebo naopak představují typické nekompromisní rozřazení podle typů osobnosti, takže s jistotou můžete říct, co bude ten velký silák nebo tichá knihomolka zač. Třetí charakteristika zahrnuje ty, co slouží k tomu, aby si hlavní postavu se zájmem prohlíželi a chtěli s ní chodit. Tak moc dokonalá je.
Páni, tolik přátel a obdivovatelů, to musí být výprava hotová procházka růžovým sadem! Smutným faktem je, že podle pravidel klišé nesmí nikdo z přátel udělat důležité rozhodnutí, porazit silného nepřítele nebo dokonce samotného hlavního padoucha. To totiž většinou zůstane na protagonistovi, který se záhadně ocitne sám jen se zloduchem a jeho přátelé záhadně zmizí, aby tak náhodou nezastínili svojí přítomností hrdinu.
Jak už bylo zmíněno, přátelé hlavního hrdiny jsou hlavně k tomu, aby k němu vzhlíželi, obdivovali ho, nechali se od něj zachraňovat nebo aby byli bezradní kdykoliv, kdy není poblíž, aby všechny vytáhl z průšvihu.
Netvrdím, že všichni přátelé musí být něčím zajímaví nebo že musejí umět obstojně bojovat, ale v momentě, kdy každý z nich ovládá nějaké bojové umění a mají za sebou spoustu bitev, je vcelku neuvěřitelné, že s příchodem hlavního hrdiny o všechny tyto schopnosti a zkušenosti záhadně přijdou jen proto, že to on udělá vše za ně, protože umí všechno sám a nikoho nepotřebuje. Ve spoustě dílech je tedy práce kamarádů jen to, aby čtenářům nenápadně připomínali, jak úžasná a nejlepší hlavní postava je a aby v porovnání s nimi ještě více vynikla.
Přitom by stačilo málo, aby i vedlejší postavy byly zajímavé. Zaměřte se aspoň trochu na jejich charakter a neodbývejte je klasickými stereotypními škatulkami. Pokud se s těmito lidmi hlavní hrdina spřátelí až během příběhu, ukažte aspoň pár situací, které k přátelství vedly, ne jen to, že se potkali, a jelikož byli jediní lidé široko daleko, jsou najednou nejlepšími přáteli.
Chápu, že chcete, aby se hlavní postava blýskla, ale dejte prostor i těm ostatním. Nechte její přátele, aby také přišli s nějakým užitečným návrhem či plánem. Ať oni někdy vyřeší hádanku nebo úkol. Postavte je do boje proti zloduchovi, i kdyby ho měli zasáhnout jen jednou. Pokud zemřou, udělejte to tak, aby v tu chvíli záleželo na nich, ne jen na tom, že hlavní postava je zdrcená a zasažena - pokud to ovšem zloduch záměrně nepoužije jako citové vydírání.
Ukažte, že přátelé jsou užiteční a že nejsou jen pouhé křoví, kam se odhazují odpadky v podobě stereotypních charakterových vlastností, nulové přínosnosti a absolutní neschopnosti.
Michaela Ryšavá