.png)
Vždycky jsem chtěla být superhrdinkou nebo hlavní postavou ve fantasy knize. Jenže pak jsem si s hrůzou uvědomila, že bych musela splnit jednu podmínku.
Být sirotek.
Ještě než se vůbec podíváme na zoubek hlavní postavě, která k fantasy - i jakémukoliv jinému příběhu - neodmyslitelně patří, podíváme se ještě trochu zpět. A to tam, kde to všechno začalo - u jejích rodičů.
Pokud hlavní hrdina není prazvláštní magická bytost, která se zrodila ze slunečních paprsků či z nějaké mystické mlhy, zpravidla vznikl spojením dvou lidí. Posláním těchto lidí byla v první řadě produkce jedinečného potomka, kdy mohli s klidem v duši zemřít ihned po jeho narození, ovšem jen pokud se ho měl kdo ujmout a tajit mu jeho původ až do chvíle, než to bude nezbytně nutné pro posun v příběhu.
V takovýchto případech je původ rodičů také mystický a jedinečný, aby po nich měl potomek co zdědit a být ještě lepší než oni dva dohromady. V minulosti vykonali důležité skutky, které je proslavily. K tomu jim i napomohlo to, že byli nejlepší v tom, co dělali, a také to, že se měli stát rodiči ještě někoho výjimečnějšího - to jim spolehlivě zajistí místo na výsluní, ačkoliv ještě, než příběh začne, jsou dávno mrtví! A proč vlastně umřeli? Protože… proto.
Zdá se vám to povědomé? S touto výjimečností a hlavně mrtvolností rodičů hlavní postavy se setkáváme poměrně často. Zdá se, že s živými rodiči by se postava ani nemohla kvalifikovat na hlavního protagonistu. Proč tomu tak je? Je tu hned několik odpovědí.
První důvod je ten nejprostší a nejpraktičtější. Hlavní hrdina, obzvlášť pokud je mu sotva patnáct, by se asi jen těžko mohl vrhnout do nějakého divokého dobrodružství, jehož účelem by bylo naplnění jeho osudu, když mu budou zaclánět rodiče, kteří mu dají zaracha za to, že si neuklidil pokoj. Těžko se pak někam příběh posune, to dává přece smysl, ne?
Také se může jednat o klasický pokus ihned zpočátku udělat z protagonisty politováníhodného chudáčka, který přišel o oba rodiče. Cílem může být snaha učinit ho aspoň trochu zajímavým, obzvlášť pokud to v ostatních ohledech kolísá. Tento důvod je čistě emocionální a nehraje nijak velkou roli v příběhu kromě toho, že si pak hlavní postava vzdychá, jak to má těžké, nebo naopak dělá strašného tvrďáka. Nebo aby mohla být uvržena do spárů tyranů v podobě pěstounů.
Dalším důvodem pro předčasné osiření bývá i to, aby měl hrdina co dělat - pomsta. Kdyby nebyla pomsta, nebyl by ani příběh. Tím však nechci říct, že téma pomsty je špatné, pokud je provedeno správně - většinou jsou ale k vidění právě takové odplaty za rodiče, za jejichž smrt může někdo strašně zlý, a protože je zlý, tak je prostě zabil a jiný důvod nedostaneme. Pokud chceme toto klišé ještě umocnit, hrdina může při každém setkání s daným zloduchem vyřvávat: „Zabil jsi moje rodiče!” (Pro případ, že by to čtenářům stále nebylo jasné.)
Pokaždé, když se hned z prvních řádků dozvím, že hlavní hrdina nemá ani jednoho rodiče, protočím oči v sloup, protože se obávám, že mě čeká další klišoidní příběh. Díky tomuto častému úkazu si někdy říkám, zda je hlavní hrdina hrdinou jen proto, že nemá rodiče, nebo nemá rodiče, protože je hrdina? Zdá se mi totiž, že to k sobě zákonitě patří. Pak si člověk hned rozmyslí, jestli opravdu chce být hlavní postavou.
Tím ovšem nechci nijak zlehčovat smrt těch nejbližších. Samotné úmrtí rodičů jako takové klišé být nemusí, pokud se podá nějakým zajímavým způsobem. Pokud hrdinova rodina žije v krutém středověku, kde se to nemocemi jen hemží, pak je pochopitelné, když jí některý z rodičů podlehne. Pokud žijí uprostřed války, která si vyžádala oběti nejen v řadách bojujících, dává smysl, že byl jeden nebo oba zabiti. Pro to, aby se dokázali čtenáři vžít do hlavní postavy a jejích pocitů, buďte krutí a citoví vyděrači, kteří rodiče nechají žít, aby si k nim vytvořili aspoň nějakou citovou vazbu, a pak je zabijte až v příběhu, kdy na nich bude záležet více.
Nebo je prostě nechte zemřít na nějakou nemoc, která je sužuje už dlouhou dobu. Nebude to sice velký šok nebo důvod k pomstě, ale o to víc třeba bude čtenář překvapený, že jste je opravdu na onu nemoc nechali zemřít, když oni sami ve skrytu duše doufali, že to přece dopadne dobře a nějak se z toho vyléčí. Nebo je nechte zákeřnou nemoc porazit a pak je s dávkou ironie nechte srazit vozem taženým koňmi! Nebo… Ehm, možná jsem se trochu rozvášnila, ale nejspíš chápete, co tím myslím.
Existuje spousta způsobů, jak toto klišé na jednu stranu zachovat, ale na druhou ho oživit něčím originálním. Pokud pro jeho užití nemáte nějaký relevantní důvod či vysvětlení, rodiče hned nezabíjejte. Nechte je naživu a připravte si pro ně nějakou chuťovku na později, pokud to bude nutné.
Můžete to udělat i tak, že se hlavní postavy rodiče sami dobrovolně vzdali, ať už z nějakého ušlechtilého důvodu, nebo i proto, že je to prostě zmetek, na kterého neměli trpělivost. No dobrá, to nezní zrovna moc epicky, ale i navzdory žánru fantasy se můžou dít věci, co nejsou vždycky tak vzrušující a cool.
A jaké poselství vám předám na závěr?
Ačkoliv se to v tak krutém světě, ve kterém se nejen fantasy příběhy odehrávají, nezdá, lidé mající dítě nezemřou zničehonic jen proto, aby byl jejich potomek o něco zajímavější nebo měl důvod k pomstě. Naopak se budou snažit přežít už jen kvůli němu. Dejte jim proto pádný důvod proč zemřít.
Nebo je prostě nezabíjejte vůbec. Jejich potomci vám poděkují.
Líbil se vám článek? Dejte mi vědět svůj názor do komentářů na moji facebookovou stránku: https://www.facebook.com/profile.php?id=61553200954745
Michaela Ryšavá